Dopředu upozorňuji, že srovnávám české střední školy s americkými privátními středními školami, nikoliv se státními, jejichž kvalita je rovněž ve většině případů velice pochybná.
Čím dál více studentů ze základních a středních škol v naší zemi, chce odjet studovat na střední školu do zahraničí a to především do USA. Láká je na USA vidina mrakodrapů, Holywood, nebo myšlenka amerického snu? Možná všechny tyto věci, ovšem nejvíce ze všeho je láká zcela jiná koncepce vzdělávání. Už je nebaví sedět v přeplněné třídě a zapisovat si z učebnice, případně opisovat to, co učitel napíše křídou na tabuli. Ze své pozice člověka, který spolupracuje s prestižními středními školami v USA a Kanadě a pomáhá českým studentům projít přijímacím řízením a ve velkém množství případů i dosáhnout na nějaké to částečné stipendium, mohu říct, že slovo, které se při hovoru o českém školství nejvíce vyslovuje ze strany rodičů a studentů, je slovo „memorování“.
V dnešní době, kdy můžete de facto jakoukoliv informaci, jakékoliv datum, jakoukoliv osobnost vyhledat na internetu během pár vteřin, je naprosto bezpředmětné memorovat desítky stran nejrůznějších informací, které stejně po nějaké době zapomeneme. Opravdu se nejlépe studenti naučí látku tím, že si budou pořád dokola číst text a snažit se ho naučit nazpaměť? A nebo se nejlépe naučí určitou látku, tím způsobem, že budou v kolektivu diskutovat, budou navzájem prezentovat své myšlenky a argumentovat? Co je v dnešní době podstatnější než kreativní myšlení a schopnost argumentace? Ano, v českém školství ještě stále vládne duch socialismu. Na mnoha školách je víceméně nemyslitelné, aby studenti diskutovali o určitém problému celou vyučovací hodinu, následně napsali eseje a prezentovali své názory na konkrétní problematiku, další den.
Zmíněný přístup je ovšem v USA a Kanadě naprosto běžný a je to stavební kámen celého vzdělávacího systému. Přesvědčení, že student již od mala musí být vychováván jako osobnost, jako svobodný člověk, který má právo na svůj názor a je jeho právem, ba dokonce povinností, jej prosazovat. Podle toho také vypadá přístup učitelů k žákům. Žáci jsou partneři, jsou to ti, kteří například v humanitních předmětech do určité míry utvářejí hodinu a učitel je pouze koriguje. Jsou zde další rozdíly. Například počet předmětů se v Severní Americe pohybuje od šesti do osmi. Žáci nenavštěvují předměty rozděleni podle věku, ale podle obtížnosti. V jedné třídě se tak teoreticky může potkat prvák a student maturitního ročníku. Studenti zde totiž studují to, na co momentálně mají. Zamysleme se nad příkladem žáka, který je průměrný v matematice a chtěl by se dostat dále. Přiřadí ho tedy do matematické třídy, kde spolu s ním bude devět dalších studentů, kteří mají víceméně stejné matematické znalosti a schopnosti a podobné nedostatky. Učitel je tak schopen zaměřit se na problémy, které jsou problémy kolektivními a vyučování je tak velice efektivní, protože co pomáhá jednomu, do určité míry pomůže i dalším a žáci se tak navzájem nebrzdí. Dále je velkou výhodou menší počet žáků ve třídách. Na kvalitních privátních středních školách je maximum ve třídě patnáct žáků, s tím ovšem, že to většinou bývá méně. Učitel tak má mnohem větší možnost, se případně individuálně věnovat konkrétnímu žákovi a zná u každého jeho přednosti a slabiny. Ve výsledku se žáci zlepšují, škola je baví a učitelé vidí, že jejich práce má smysl.
Samozřejmě, Severní Amerika nezažila to, co Česká republika v 20. století. Měli mnohem více času na kontinuální vývoj vzdělávacího systému, ovšem neměli bychom si právě z takovýchto zemí brát příklad? Ještě jednou upozorňuji, že hovořím pouze o privátních středních školách, ty v USA navštěvuje 11% studentů, jsou vysoce kvalitní a naprostá většina těch nejkvalitnějších univerzit v USA (tedy i na světě, protože ze 100 nejlepších univerzit na světě, je jich přes 40 v USA) rekrutuje své studenty především z řad absolventů, těchto privátních škol. Nicméně možná by bylo dobré podívat se na to, jak to funguje v Severní Americe, než neustále vymýšlet nesmysly, jako například omezení počtu maturantů a násilné zvýšení studentů učilišť ze strany současného ministra školství. Samozřejmě, řemesla jsou potřeba, ovšem absolventi učilišť jsou právě ti, kteří si jednoznačně nejhůře hledají práci a mají největší podíl na nezaměstnanosti mladých lidí v naší zemi.
Nedivím se mladým, nadaným lidem, že chtějí v mladém věku opustit Českou republiku a vydat se do světa. Náš vzdělávací systém je ve všech ohledech zastaralý, jak politici, tak odborníci nejsou schopni přijít s jasnou a dlouhodobou koncepcí a naopak neustále opakují otřepané fráze, že se musí přidat učitelům, že je vše o penězích. Pokud dostane učitel o tři tisíce korun měsíčně více, změní se způsob výuky? Samozřejmě, že ne. Vycházím i ze své vlastní zkušenosti, člověka, který školu doslova nesnášel. V sedmnácti letech se mi naskytla příležitost stipendia na privátní střední školu ve státě New York a poprvé v životě jsem zažil, že mě vyučování bavilo a dokonce jsem i úkoly, kterých bylo požehnaně, dělal rád. Nedivme se mladým lidem v jejich ambici odcestovat do světa a buďme jim v tom nápomocni.